Råman, která byla věrná svému zvyku nechávat si u postele květinu, prozkoumala v letech 1968 až 1995 různé interpretace stejného konceptu: štíhlá skleněná váza s jedním květem s chytrou oboustrannou vložkou, která ji přeměnila na svícen. O všechny ty roky později Holocene č. 7 přehodnocuje tento koncept a přidává leštěnou ocelovou základnu, která odráží a zesiluje reflexní vlastnosti skleněného těla.
Za zjevnou jednoduchostí holocénu č. 7 se skrývá pečlivá pozornost k liniím, proporcím a prostoru. Jeho téměř nepostřehnutelně zúžené tělo mu poskytuje ladnost, kterou více cítí, než si všimne; mezitím skrytá další vrstva základny vytváří iluzi vznášení se, celkovou lehkost, která dodává poetické vlastnosti každé vystavené květině, svíčce nebo čajové svíčkě.